V rámci projektu MOBESA jsme připravili analýzu hlavních skupin tzv. „malých plánů mobility“ (tj. institucionální, školní a firemní plány mobility). Jejím cílem bylo shrnout stávající zkušenosti s těmito plány v ČR, hlavní problémy a překážky spojené s jejich tvorbou a implementací a vyvodit doporučení pro plánovanou metodiku pro plány mobility pro velkoplošná chráněná území.
Výsledky této analýzy najdete v technické zprávě projektu MOBESA. Autorem zprávy je Mgr. Michal Šindelář.
Institucionální plány mobility jsou strategické dokumenty na úrovni pracoviště či organizace, jejichž sídla a pobočky generují dopravu. Cílem institucionálního plánu mobility je zmírnit negativní dopady automobilové dopravy a vytvářet kvalitní a atraktivní podmínky pro udržitelné druhy dopravy.
V Česku první takovéto plány vznikají od roku 2002, jejich silnější rozvoj nastal mezi roky 2013 a 2020. Nejčastěji jsou tyto projekty realizované pro základní školy pod názvem Bezpečné cesty do škol, kde se jejich počet pohybuje mezi jedním až dvěma sty. Dále v Česku nalezneme zpracované plány mobility pro firmy a veřejné instituce, kde jejich počet dosahuje pravděpodobně nanejvýš nižších desítek, pro tuto studii se podařilo dohledat jedenáct. Firmy však zavádějí opatření na podporu udržitelné mobility i bez formálního plánu mobility.
České plány mobility nekladou velký důraz na zavádění opatření a vyhodnocování jejich dopadů jako v zahraničí, kde najdeme plány orientované na výsledek včetně vyhodnocení existujících opatření a vyhodnocení změny dopravního chování v delším časovém horizontu. České plány spíš akcentují analytickou část, avšak není zřejmé, jak jsou úspěšné v implementaci opatření, pro jejichž zavádění obvykle neobsahují návrh detailního postupu a zodpovědnosti za zavedení a případně udržování opatření.
Zatímco v zahraničí existuje podpora ze strany státu a ze strany samospráv pro zpracování těchto plánů, a v některých případech existuje i povinnost zpracování plánu mobility, v Česku z perspektivy státu a samospráv institucionální plány mobility prakticky neexistují a nejsou podporovány. Veškerou podporu a zavádění plánů v Česku obstarávají tři neziskové organizace s velmi omezeným dosahem.
Úspěšnost institucionálních plánů mobility je spojena s jejich důsledným projednáním se stakeholdery a politickou podporou vedení organizace, s projednáním a zapojením uživatelů, s vytvořením realistického plánu obsahujícího dosažitelná opatření a s finanční podporou. Úspěšné plány nejen podporují udržitelné druhy dopravy, ale zavádějí také parkovací politiku, kdy zaměstnavatel neposkytuje jako benefit parkování pro všechny zaměstnance zdarma.